Rohrerova zahrada

Prostor bývalé zahrady dnes vymezují ulice Kollárova, Kotkova, Poděbradova a Puškinova.   Majitelem byl A. J. Rohrer, majitel firmy zabývající se velkovýrobou a vývozem uzenářského zboží, která sídlila v Plzni.

Hruškova meditační zahrada

Hruškovu meditační zahradu později Památník obětem zla založil po desetiletém vězení politický vězeň Luboš Hruška na místě ovocné zahrady, kterou zdědil po svém otci Františkovi. Zahradní architekturu jezdil po zaměstnání studovat do Průhonic a poté ji uplatnil při tvorbě zahrady. Smyslem zahrady je trvalá připomínka utrpení obětí totalitních režimů a paralela s utrpěním Ježíše Krista, která vyústila v záměr vyjádřit toto prostřednictvím pískovcové křížové cesty. Tuto myšlenku podpořil i rodinný přítel františkán P. Michal Pometlo, a tak v letech 1987-1989 pod „dozorem“ StB vytvořil zdarma akademický sochař Roman Podrázský z Přibyslavi dvanáct skulptur představujících 14 zastavení. K instalaci došlo postupně v letech 1987 až 1991. Záměr na vytvoření meditační zahrady vyvrcholil po roce 1989, kdy došlo k realizaci stavby kaple dle návrhů architektů Jana Soukupa a J.Opla, prostřednictvím nově založené Nadace Památníku obětem zla. Zasvěcena byla svatému Maxmiliánu Kolbemu. V roce 1995 předal Luboš Hruška své dokončené dílo, které dnes nese název  Památník obětem zla, do spoluvlastnictví plzeňského biskupství.

Bývalá ZOO v Doudlevcích

Z webových stránek Zoologické zahrady Plzeň:
Základ plzeňské zoologické zahrady byl položen dne 2. září 1926, kdy na členské schůzi spolku IRIS bylo rozhodnuto najmout skleník na vojenské plovárně v Plzni v Doudlevcích, zřídit z něho pěstírnu rybek a jeho okolí proměnit v zoologickou zahradu. V tehdejším Československu existovala teprve jedna jediná ZOO zřízená německými milovníky přírody v Liberci (1919), pražská zoo je otevřena až roku 1931.Samotný spolek IRIS měl roku 1926 za sebou čtvrtstoletí existence a jeho počátky spadají již do roku 1899. Od roku 1926 až do roku 1953, kdy spolek zanikl, se jeho činnost stále více zaměřovala zejména na zajištění provozu zoologické zahrady. Na její vybudování bylo pracovnímu odboru spolku poskytnuto dnes neuvěřitelných 705 Kč. Skleník se svým okolím byl získán bezplatně na dobu dvaceti let. Již po třech měsících od rozhodnutí o založení zahrady, tedy v prosinci roku 1926, dochází k otevření skleníků a akvárií a tří voliér s dravými ptáky, liškami a šakalem. Vstup do zahrady byl nejprve volný. V roce 1927 se zahrada rozšířila o srnčí ohradu a o dvě opice jménem Šorl a Minda (makak jávský). Zároveň bylo správou vojenské plovárny zakázáno chovat lišky a šakala, a to kvůli zápachu.

Zahrada nejprve neměla ředitele, ale správce, což byl nejprve A. Lokajíček (1926-32) a později A. Pavlík (1932 – 1953). Název správce je ještě uveden pro pana Oleskiewiče za počátku řízení ZOO Jednotným národním výborem (JNV). V období PKO (parku kultury a oddechu) měla zahrada svého vedoucího. Byli to J. Hájek, Z. Veselý, I. Hašková-Svobodová a Z. Kožíšek. O funkci ředitele je možné mluvit až po delimitaci z PKO, spojení s botanickou zahradou (BZ) a osamostatnění (1981). Tuto funkci zastávali: P. Vlček, A. Šašek, F. Sládek a J. Trávníček.

Roku 1930 byla spolku vypovězena většina dluhů a zahradě hrozil, jako později vícekrát, reálný zánik. V roce 1932 se zase poprvé naráží na omezenost prostoru a na nemožnost dalšího rozšiřování zahrady a již další rok se uvažuje o možnosti zahradu přestěhovat. Hospodářská krize zasáhla roku 1934 Československou republiku, potažmo i zahradu. Zvířata byla přes léto živa převážně z toho, co jim přinesli a dali samotní návštěvníci. V zimě, kdy do zahrady téměř nikdo nechodil, byla krmena jen starým plesnivým chlebem. Zahrada však přežila i tuto druhou vážnou krizi. Od konce roku se zavádí vybírání režijního příspěvku za vstup do zahrady. Jeho výše byla 1 Kč pro dospělé, 50 hal. pro vojáky a studenty. Roku 1935 dochází k přestavbě voliéry pro vydry s bazénem a klecí pro hlodavce, čímž došlo k úplnému zaplnění smluvně zajištěného prostoru. Stále intenzivněji se tedy uvažuje o přemístění zahrady a již se hledají konkrétní lokality. Rovněž se hovoří o potřebě tisícové členské základny, aby byly dostatečně kryty náklady na provoz zahrady.

Zoologická zahrada přežila i období druhé světové války, byť se značnými organizačními, administrativními a existenčními obtížemi, zvláště v posledních letech války, kdy byly opět velké potíže se zásobováním. Začátkem války došlo dokonce k jistému rozvoji zahrady, což souvisí i s níže zmíněnou změnou druhové skladby, vzrostla nepatrně rozloha a zřetelně i návštěvnost. Lepší časy nastaly bezprostředně po osvobození (návštěvy vojáků), následující zima vše změnila a zvířata během ní opět trpěla. I po celý rok 1946 byla malá návštěvnost, na jaře způsobila značné škody velká voda. Roku 1947 se činnost spolku postupně normalizuje, potíže s financováním však přetrvávají. Již 18. února roku 1950 se opět hovoří o krizové situaci – nebudou peníze na zimní provoz ani na nákup krmiva pro zvířata. Ty již nelze nadále volně kupovat či prodávat, pouze prostřednictvím pražské zoologické zahrady nebo ústředních orgánů.

Jak se rozvíjela chovatelská činnost? Například počátkem roku 1940 zahradu silně mění příchod prvních lvů, levhartice, vlčice a medvědů. Do té doby patřily k největším zvířatům srnci a daňci. Málo je známa skutečnost, že ZOO v té době krátce byla v soukromých rukou. Nejen v průběhu války se spolek IRIS obrací velmi často ve své korespondenci na různé banky, spolky, mecenáše a organizace se žádostmi o dary či subvence na údržbu, materiál i krmení pro zvířata. Hlavním obchodním partnerem a dodavatelem zvěře je ZOO v Praze, dále cirkusy, soukromí majitelé zvířat i zahrady v Německu. Asi nejunikátnějším zvířetem je medvěd malajský (1942), ke konci doudlevecké etapy pak antilopy sajgy tatarské (1959-1964). Počátkem 50.let začíná mít tradici setkávání vznikajících a ustavujících se českých zoologických zahrad. Z jednotlivých zasedání (např. 1951) se správce Pavlík vrací vždy pochválen za vzhled zahrady, ale s doporučeními na změnu statutu a s narážkami na miniaturní rozlohu. Postupně začíná být všem, včetně členů a vedení spolku IRIS jasné, že spolkové vedení zoologické zahrady je anachronismus a stav je neudržitelný. Proto souhlasili s převedením pod Národní výbor města Plzně. Celý proces byl však urychlen a využit opozicí v rámci spolku i mimo něj a tak dne 1.9.1953 přechází ZOO pod vedením správce Oleskiewiče po likvidační valné hromadě spolku pod křídla Jednotného národního výboru. Spolek vyvíjel činnost 52 let. Na jeho tradici navázal počátkem 90.let klub přátel ZOO Plzeň, dále název IRIS používá současný časopis o přírodě a ZOO a stejnojmenné občanské sdružení usilující o podporu zahrady. Zároveň v tradici chovatelské činnosti prvotního spolku pokračuje rodina plzeňských akvaristů.

Dne 15.6.1957 nastupuje do vedení zahrady Josef Hájek. Na přelomu let 1958 a 1959 vznikl v Plzni PKO, který soustředil řadu nesourodých kulturních organizací, vč. ZOO. Ještě v Doudlevcích se objevují první velká zvířata jako velbloud, lama krotká, pakůň, jak, zebu, sajga, nilgau nebo puma. Ve skladbě druhů figurují řadu let i vlk, dingo nebo kojot. V únoru roku 1958 vypracovala pro město Plzeň „Investiční úkol na výstavbu zoologické a botanické zahrady v Plzni“ ZOO Praha, konkrétně Dr. Purkyně a Ing. Turek (jehož poradní hlas stál i u vzniku dalších ZOO). Konečně rada NV schvaluje tento úkol 21.4.1961. Stavební náklady jsou vyčísleny na 18 mil. Kč, nákupy zvířat a výsadba na 2x 800 000 Kč. Počítá se s 62 zaměstnanci ZOO a 19 BZ (ještě k 31.12.1974 je to pouze 34 a 9), dále s rozlohou 21 ha a počtem zvířat 1940 kusů. Botanická zahrada má mít 3 skleníky – tropický (pro užitkové a okrasné rostliny), subtropický (pro rostliny typu citroník, fíkovník, čajovník..) a studený (sukulenty apod.). ZOO měla obsahovat pavilon šelem, opic, tlustokožců, vodních ptáků, malých savců, terárium, akvárium. Dále mj. 15 velkých výběhů se salašemi, 8 velkých voliér, 39 „dvouvoliér“ nebo 3 zděné bazény. Ze zvířat navrhovaných Dr. Purkyněm k trvalému chovu se dosud neobjevilo jen několik – hroch, indická slonice, pár lachtanů tmavých, rosomáci atp. Zajímavé naopak je, že ZOO nakonec chová již tehdy zmíněné kaloně, mary, hoko, timálii čínskou, sojkovce chocholatého. Navržen (leč dosud nechován) byl i mj. tučňák brýlový, orlosup bradatý, drop velký, kajman černý atp. Pozoruhodným faktem je, že z devítistránkového strojopisného seznamu opravdu plánovitě i bezděčně byla v průběhu několika let většina druhů pro plzeňskou ZOO opatřena a jen několik výše zmíněných nikdy chováno nebylo. V některých pramenech kolují rozporné údaje o datu infekce antraxu, která po řadě let dohadování o přesunu zahrady tento přesun katalyzovala. Díky MVDr. Maxovi a jeho příspěvku z Výroční zprávy ZOO v roce 1981 je bezesporné, že infekce se poprvé projevila u pum amerických 8.9.1961. Je známo, že jí podlehla většina šelem staré ZOO. Proto v roce 1962 byla zahrada uzavřena a teprve v roce 1963 je otevřeno provizorní staveniště zoologické zahrady na Lochotíně. V ZOO byly v tomto roce první výběhy pro kopytníky, výběhy psovitých šelem, voliéry, pavilon opic a tropických ptáků, bažantnice, pumy, velká voliéra a šelminec.

 

Zahrada na Červeném vrchu

Dnes již prakticky bývalá zahrada na Červeném vrchu patřila do majetku rodiny Klotzů. Pozemky kolem snad bývalého pískovcového lomu patřil pravděpodobně Marii Klotzové rozené Führichové, na kterém její syn Emanuel započal roku 1893 se stavbou vily. Z plánovaných objektů však vznikla v letech 1894 až 1895 pouze zahrada, zahradní domek a dům pro kočího a zahradníka (čp. 439) včetně kolny a stání pro 4 páry koní. Zahrada byla zajímavá jednak například skladbou dřevin, ale i třeba tenisovým kurtem s příslušným zázemím k rekreaci rodiny Klotzů, zavedeným vodovodem či cihlovou zdí po celém obvodu.
Zkáza této zahrady byla započata během 2. světové války, kdy při bombardování byla rozbita rohová část ohradní zdi a pokračovala po roce 1948 kdy objekty byly přestavěny na měnírnu Elektrických podniků statutárního města Plzně pro provoz trolejbusové linky do Bolevce a na Košutku,zahradní domek byl mimo sklepa rozbořen a části pozemku byly využity v roce 1987 pro část areálu protetického oddělení fakultní nemocnice a v letech 1987 až 1989 pro výstavbu třech panelových domů, v prostoru tenisového kurtu bylo zřízeno dětské hřiště. Část ohradní zdi se zřítila vlivem špatného stavu v roce 1991. Zachována zůstala jen jihozápadní část zdi.

Luftova zahrada

Historie
Luftova zahrada
Luftova zahrada

Luftova zahrada byla vybudována v letech 1886-1909 manželi Vilémem a Julianou Burgerovými. Spolu se zahradou byly vybudovány i dva zahradní domky as především rybníčky, které manželé využívali k chodu ryb, a které dali zdejší oblasti název „Rybárna“. V roce 19122 odkázala vdova Juliana Burgerová zahradu svému synovci JUDr. Vilému Luftovi. Ten začal zahradu systematicky upravovat jakou soukromou rezidenční zahradu kolem plánované vily, která měla stát v místě dnešního lomečku v severozápadním okraji zahrady. V zahradě byly dva rybníky, oktagonální dřevěný altán s glazovanými taškami, sochařská díla od plzeňského sochaře Otokara Waltra a především zde byla vysazena řada exotických dřevin. Ke stavbě vily, která by završovala velkolepý koncept však díky odporu stavebního úřadu nikdy nedošlo. V roce 1920 zdědila zahradu Vilémova dcera Helena, která však krátce poté zemřela neprovdána a tak zahradu získala vdova po Vilémovi a Helenina matka Marie Luftová, která dále o zahradu pečovala. V této době začal rybníky v zahradě využívat i Vilémův bratr Stanislav Luft jako mezisklad ryb pro svoji firmu „Raby Luft“. V roce 1959 prodává nuceně pod hrozbou vyvlastnění Marie Luftová zahradu státu, který ji neumožnil zahradu darovat příbuzným. Zahrada začíná pustnout. Využívána je příležitostně pro pěstitelské účely Domem dětí a mládeže, později i Zahrádkářským svazem. od roku 1991 je majitelem zahrady město Plzeň. V roce 1996 bylo na popud četných stížností na neutěšený stav zahrady rozhodnuto o svěření zahrady do péče Správě Veřejného statku města Plzně, které v letech 1996 až 1998 provedlo celkovou obnovu zahrady. 6.5.2010 se zahrada poprvé otevřela pro veřejnost.

Současný stav
Vchod do zahrady
Vchod do zahrady

Zahrada se v současnosti skládá ze dvou rybníčků s drobnou vodotečí, dvou zahradních domků o půdorysech 6×8 a 4×9 metrů a zbytky sochařské výzdoby. Zahrada je kompletně oplocena. patrně nevýznamnější součástí jsou dřeviny, a to ať původní, dnes již vzrostlé cypřišky, rhododendrony, tisy, tsugy či 5 sloupovitých dubů na hrázi spodního rybníčku, tak i nově vysazené exotické dřeviny jako  muchovník, parócie persická, panašovaný liliovník či okrasné buky.

Aktuální informace

Aktuální informace lze nalézt na webových stránkách Správy Veřejného statku města Plzně, která o  zahradu pečuje.

Literatura
  • Cais Jiří, Vodřich Ladislav, Průvodce naučnou stezkou údolím Radbuzy. Plzeň: Útvar koncepce a rozvoje města Plzně, 2011.Cais Jiří, Vodřich Ladislav, Průvodce naučnou stezkou údolím Radbuzy. Plzeň: Útvar koncepce a rozvoje města Plzně, 2011.
  • Ing. Klára Cílková: Otevření Luftovy zahrady in Web SVSMP [online][vid. 14.1.2012]. dostupné z: http://www.svsmp.cz/mestska-zelen/zajimavosti/otevreni-luftovy-zahrady.aspx