Podchod železniční stanice Plzeň hlavní nádraží

Podchod železniční stanice Plzeň hlavní nádraží
Podchod železniční stanice Plzeň hlavní nádraží
Podchod železniční stanice Plzeň hlavní nádraží

16.12.2013 došlo k částečnému zprovoznění podchodu v železniční stanici Plzeň hlavní nádraží. Tím byl učiněn první krok ke smysluplnému napojení tohoto nádraží na městskou dopravní infrastrukturu, po které bylo tolik let voláno. Zprovozněna byla část podchodu od budovy hlavního nádraží do Šumavské ulice. Druhá větev vedoucí do Železniční ulice na své zprovoznění teprve čeká. Podchod byl vybudován v rámci projektu Průjezd železničním uzlem Plzeň ve směru III. TŽK, který od roku 2011 realizovala společnost SKANSKA a.s., projekt realizoval SUDOP PRAHA a.s. a investorem byla SŽDC. Mimo podchodů na hlavním nádražím byly v rámci tohoto projektu modernizovány mosty přes Radbuzu, Prokopovu ulici, železniční stanice Plzeň Jižní nádraží, mosty přes Vejprnický potok a Vejprnickou ulici a další související stavby.

Kristýnov

Vitriolová huť včetně hlubinného důlu Kristýnov (Christinenthal, Kristýnino údolí, někdy nesprávně označován jako Kristiánov) v nevelkém údolí Buková, vybíhajícím vpravo od řeky Úslavy mezi Koterovem a Božkovem (blíže k Božkovu), byla pojmenována na počest kněžny Kristiny z  Fürstenberku. Povolení k založení huti bylo uděleno 3.8.1829.  Zakladateli byli Fridrich Josef Böm, c. k. nadporučík z Velkých Lochovic, dále Ignác Grohman, Petr Zauber z Litic, c.k. hejtman Delin z Prahy, Adam Nachtman z Hromnic a šichtmistr Antonín Eduard Sandner. Vlastní huť, která zahájila svoji činnost kolem roku 1830 nesla jméno sv. Františka Serafinského. Avšak již roku 1846 zakupuje závod Johann Anton von Starck, který zřizuje druhou stejnojmennou huť. Závod zahrnoval i celkem pět těžních štol na těžbu vitriolové břidlice (kyzových břidlic, kyzu železného, pyritu či disulfidu železnatého) v celkem 3 dolových mírách pojmenovaných Francizci I až III (třetí míra nebyla nikdy využita).
Z vytěžené horniny byla získávána síra a z ní pak další sloučeniny jako kamenec, skalice apod. V roce 1858 je k zívodu přikoupena tzv. holá stráň. V rámci závodu vznikly i byty pro pracovníky a okolí údolí bylo osázeno stromy.
V roce 1865, snad v důsledku významného vytěžení suroviny, je závod prodáván Václavu a Josefe Sandtnerovým, vlastnícím podobný závod u Chrástu. 14.5.1872 je v Kristýnově zprovozněna třetí huť pojmenovaná sv. Josef. Avšak již o tři roky později díky objevu výroby kyseliny sírové kontaktním katalytickým způsobem, který je voproti klasické výrobě výrazně jednodušší a lavnější, započíná pozvolný úpadek výroby a tak vitriolová huť v Kristýnově kolem roku 1884 zaniká.

Postupem času došlo k úpravě objetů stojících ve spodní části údolí na obytné a zachovány jsou dodnes. Dominantou údolí je jistě nazelenalé jezírko vzniklé na zdejším potoku po zřízení cca 80 metrů dlouhé štoly ve střední části údolí, kterou potok protékal.  K tomuto závalu došlo na konci 20. století. Výrazné jsou i haldy vytěžené břidlice. Huť připomínají i zbytky staveb a zařízení ve spodní části údolí.

O bývalé důlní činnosti vypovídá odvodňovací štola na dolním konci střední části, již zavalený vchod těsně nad úrovní jezírka a poté i zasypaný vchod v horní části vlevo od potoka, v místech náspu po důlních kolejích. Zdejší prostory začínali cca 40 metrů dlouhou chodbou o profilu přibližně 1,8 x 0,8 m, která těsně před ukončujícím závalem ústila vpravo do souboru vytěžených kaveren ve třech patrech o rozměrech přibližně 9×6 metrů a výšce 3 metry, přičemž poslední patro bylo v posledním období uaplaveno vodou. Celkový podzemní prostor, včetně chodeb místy zaplněných zbytky výdřevy, dosahoval patrně délky několika set metrů.

Z důvodu nebezpečnosti byla štola v roce 1984 uzavřena mříží a poté definitivně zasypána.

Prameny a literatura:

  • Hajšman Jan, Sokol Petr: Toulky zaniklou Plzní, Plzeň: Starý most, 2010, str. 41-47

Fotogalerie

[zenphotopress album=85 sort=latest number=60]