Lhota

Historie

Kaplička v LhotěHistorie Lhoty u Dobřan, jak zněl neoficiální název obce před připojením k Plzni, sahá na počátek 13. století a je spojována s pány z Litic, tedy Drslavici. V roce 1320 získává  Lhotu premonstrátský klášter v Chotěšově, který až na dvě výjimky držel Lhotu až do svého zrušení v roce 1781. Nejprve po zpustošení chotěšovského kláštera v roce 1421 zastavil král Zikmund Lucemburský Lhotu Václavu Sekáčovi z Újezdce. Chotěšovskému klášteru se Lhota vrátila až roku 1459. První písemná zmínka o Lhotě pochází 23.5.1519. V roce 1618 získává Lhotu, stejně jako ostatní statky chotěšovského kláštera po dobytí Plzně, hrabě Arnošt Mansfeld. Po bitvě na Bílé Hoře je však chotěšovskému klášteru navrácena. Po zrušení kláštera v roce 1782 s Lhotou disponoval Náboženský fond , který ji 1.1.1822 spolu se zbytkem chotěšovského panství prodal knížeti Karlu Alexandru von Thurn-Taxisovi za 1.080.000 zlatých. Ten držel panství až do roku 1925, kdy byl majetek v rámci pozemkové reformy zkonfiskován. V 70. letech 19. století byla v okolí obce zahájena těžba černého uhlí v dolech Klára na SinoruLhota (1870), Dobré štěstí u Nové Vsi (1874) a Anna na Volském vrchu (1919-1927). To už se ve Lhotě, do té doby převážně německé obci,  v letech 1903 až 1908   započalo s výstavbou českých rodinných domků. V roce 1919 vznikla ve Lhotě česká škola. V důsledku mnichovských dohod se stala Lhota součástí Sudet a dne 10.10.1938 obsazena Němci. K osvobození Lhoty došlo 6.5.1945.
Dne 1. ledna 2003 se Lhota, toho času součást okresu Plzeň-jih, stává městským obvodem Plzeň 10 – Lhota.

O názvu

Název Lhota pochází z dob osidlování dosud zalesněné půdy v 13.-14.století, kdy byla na určitou lehotu či lhotu, zpravidla na pět let odpuštěny či sníženy poddanské dávky. Odtud již bylo jen kousek k dnešní Lhotě.

Současnost

Lhota se nachází na samém jihozápadním okraji Plzně, má katastrální výměru 3,89 km2 a 949 obyvatel 1.

Bručná

Při císařské silnici z Plzně do Nepomuku a Českých Budějovic si v roce 1833 postavil jakýsi Matas, zvaný po chalupě Bručil, hospodu. Bručil se posléze v podobě Bručná přeneslo jak na na onu hospodu, tak i na okolní čtvrť – Bručnou.

Území městské čtvrti Bručná

 

Prameny a literatura:

     

  • Bělohlávek Miroslav: Plzeňská předměstí, Plzeň: Nava, 1997, str. 37

Červený Hrádek

Červený Hrádek tvoří severovýchodní okraj městského obvodu Plzeň 4 a rozkládá se na katastrální výměře 4,47 km2.

Území městské čtvrti Červený Hrádek

Označení Červený Hrádek je poprvé doloženo roku 1432. Původ označení má patrně souvislost s červenou střešní krytinou zdejší tvrze. Historie osídlení sahá až do doby bronzové a halštatské, což dokazují archeologické nálezy z této doby, zejména pak pohřebiště v polesí Černá myť. Osídlení se do této lokality navrací až s příchodem Slovanů v 8. století na nedaleký Holý vrch nad Bukovcem, odkud byl osídlen i Červený Hrádek. Obec jako taková, je zmiňována roku 1384 ve spojitosti s Heřmanem z Hrádku, jenž dal zbudovat i zdejší sídlo. Poté Hrádek a s ním samostatné panství mění majitele až je roku 1503 předmětem dědictví Malesických bratrů z Poutnova Štěpána, Beneše a Jiřího. Následně opět panství měnilo majitele a koncem 15. století je uváděna tvrz uváděna jako pustá. Centrem vlastního malého panství se Červený Hrádek stává nejspíše až v polovině 16. století. V souvislosti s tím byla obnovena tvrz, dvůr a vznikají i dvě usedlosti. I v dalším období docházelo k četným změnám majitelů. Nakonec panství Červený Hrádek i s vesnicí Bukovec kupuje roku 1724 město Plzeň. Krátce poté byla zchátralá tvrz stržena a na jejím místě postaven domek pro myslivce čp. 5. K ochraně bývalé tvrzi sloučili i dva rybníky, dolejší v místě dnešního parku a hořejší, jehož hráz je patrná v zahradě domu čp. 26. Do počátku 18. století byl Červený Hrádek tvořen prakticky pouze tvrzí, dvorem a několika usedlostmi, dohromady tedy kolem 50 lidí. Roku 1713 zde již bylo 12 usedlostí a 90 lidí. Po raabizaci v roce 1839 je uváděno již 53 domů. Po stavbě císařské silnice z Plzně do Prahy v letech 1811 až 1812, byla roku 1812 postavena při této i hrádecká hospoda a roku 1835 nová hrádecká myslivna. Mimo tehdy převažující zemědělský ráz, se zde v 70. a 80. letech 19. století rovněž pálilo vápno (polní trať Ve vápencích).

Roku 1872 byla přijata žádost místních, aby děti nemusely docházet do školy do Dýšiny a roku 1875 byla postavena škola. V roce 1908 byla nahrazena novou budovou, která sloužila až do roku 1964, kdy děti začali docházet do školy v Doubravce. V roce 1907 vzniká v Červeném Hrádku Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1931 došlo k elektrifikaci obce, v roce 1937 se uskutečnilo první filmové představení.

V roce 1945 došlo k připojení Červeného Hrádku k Plzni. V roce 1964 byla obec včleněna do okresu Plzeň-sever, avšak v roce 1978 opět připojen k Plzni. Zdejší postupem času velmi rozrostlé JZD bylo ustanoveno v roce 1952.

Valcha

Městská čtvrť Valcha se nachází při samém jihozápadním okraji města Plně na katastrální výměře 23,63 km2.

Území městské čtvrti Valcha

Název je odvozen od soukenické valchy, která zde stála.

Osada vznikla na katastru obce Litic. Od prvé čtvrtiny 19. století se zde dobývalo uhlí a vzniklo zde několik dolů. Nejvíce jich bylo v majetku Thurn-Taxisů. 1857 byl otevřen Mathildin důl, 1868 Maxův důl a poté Frischglück. Dále tu bylo několik menších dolů patřících jiným majitelům.

Thurn-Taxiské doly pod chotětovskou správou zaměstnávali roku 1857 mnoho dělníků, kteří docházeli z velkých vzdáleností. Proto bylo již roku 1861 rozhodnuto o postavení hornických kasáren. To však nestačilo a tak byla roku 1872 založena hornická kolonie o 14 domech po osmi bytech. Každý byt měl dvě místnosti, malou zahrádku, kůlnu a chlívek na kozu. Správa rovněž pronajímala kus pole, kde horníci pěstovali žito a brambory a kus louky. Rovněž zde byl hostinec a malý krámek. V kolonii bydlelo 1000 až 1100 lidí. Z jednoho domu byla zřízena i ošetřovna a správa vydržovala lékaře. Jelikož bylo v kolonii hodně dětí (roku 1876 195 dětí školou povinných), byla roku 1876 otevřena škola placená správou, později rozšířená na čtyřtřídní. Byla však německá, protože česká, přestože prakticky všechny děti byly české, nebyla úředně povolena. Česká škola byla otevřena až roku 1909 v Liticích.  V kolonii se platilo z bytu 7 korun měsíčně. Po vyčerpání dolu sílil tlak německého obecního vedení v Liticích ke zrušení kolonie, aby se předešlo nepokojům. Kolonie byla roku 1911 zrušena a následně celá zbořena až na jeden dům (pro důchodce) a správní budovu zvanou Inspekce, která byla pronajata kongregaci oblátů sv. Františka Saleského, německého řádu, který měl vychovávat misionáře pro německé kolonie v Africe. Ti se však dostali hospodářských potíží a roku 1920 se z Čech vystěhovali. Chtěli však budovu udržet pro Němce a přenesli své právo na německou zemskou komisi pro péči o mládež, která zde měla zřídit sirotčinec pro německé školy z ČSR i ciziny. Než k tomu však došlo, do budovy se nastěhovali legionářské rodiny bez domova. V kontextu s tehdejší obrovskou bytovou tísní bylo zřízení sirotčince v bývalém Mathyldině dole považováno za nemožné a bylo ho užito pro účely ubytovací. Následně město propachtovalo související pozemky, kde se nájemcem stalo legionářské družstvo. Městu se v roce 1925 podařilo získat pozemky chotětovského velkostatku, dotčené pozemky však byly přiděleny přímo legionářskému družstvu (Hospodářské družstvo československých legionářů). Město ostatní pozemky rozparcelovalo na 62 stavebních míst, jež byla během tří let rozprodána (průměrná rozloha jedné parcely byla 1680 m2 a prodávala se za 1 Kč za 1 m2). Až v roce 1929 však došlo k zaknihování trhových smluv. Již za 3 roky bylo postaveno 30 domků a dalších 32 v dalším období. Stavěli je litičtí stavitelé Šembera, Světlík či plzeňský Jílek. Cena domu se pohybovala mezi 27000 až 52000 Kč (2 až 3 místnosti, částečné podsklepení, předsíňka, břízolit).

Po připojení Litic k říši, vzniká v roce 1938 samostatná obec Valcha, připojená v roce 1942 k Plzni. V roce 1945 se vrátila k Liticům, ale v roce 1960 byla opět připojena k Plzni. V roce 1961 měla Valcha 509 obyvatel a v roce 1971 619 a 160 domů.

Božkov

Městská část Božkov se nachází při východním okraji města Plzně na katastrální výměře 6,47 km2.

Území městské čtvrti Božkov

První písemná zmínka o vesnici Božkov, jejíž název je odvozen od pojmenování „Božkův dvůr“, tedy od osobního jména Božek, se datuje do roku 1338, kdy Konrád z Dobřan (majitel poloviny Božkova) daroval plat z 5 tamních dvorů špitálu sv. Máří Magdalény (U Zvonu), který založil. Po dlouhé období čítal Božkov 10 stavení (statků), i když vlastnictví obce postupně přešlo na město Plzeň. K rozmachu dochází až na počátku 18. století. Charakter obce byl vždy převážně zemědělský.

Z dochovaných architektonických objektů (renesančních, barokních i empírových) např. čp. 1 (přejímání městské renesanční architektury – 1855 postaven vjezd a branka formou bosovaných portálů typických pro 16. století), barokní kapička (na návsi) postavená zednickým mistrem Kodlem z Doubravky roku 1840 či kaplička u trati z roku 1747. Roku 1820 je zřízena podomní škola (dříve chodili děti do Doubravecké školy ke sv. Jiří), roku 1828 škola pomocnická, která se později osamostatnila. O počtu obyvatel svědčí nejlépe následující čísla: 330 obyvatel (1843), 2001 obyvatel (1910) a 3022 obyvatel (1930). Božkov byl spolu s dalšími obcemi připojen k Plzni roku 1942.

Stavební zajímavostí byla tzv. kontribučenská sýpka (k nucenému ukládání zásoby obilí), která stávala u Čp. 18 a byla nazývána Panský srub. V obci byl rovněž mlýn o 3 kolech, který byl později novým majitelem přestavěn na továrnu na výrobku kovového zboží Feronne. Od roku 1826 v obci existoval chemický podnik J. D. Starcka. V 90. letech vzniká celá řada továren (Lihovar Stock Cognac Brandy, výroba kočárků, čokolády, pomníků, ovocných vín, plavení a mletí žlutého okru, výroba likérů, vodárna pivovaru Světovar a 4 cihelny). Po vzniku ČSR vzniká městská část „Na Libušíně“. V té době bylo v Božkově 6 hostinců.

Doubravka

Městská čtvrť Soubravka je dominantou severovýchodní části Plzně na celkové katastrální výměře 6,24 km2.

Území městské čtvrti Doubravka

První zpráva o Doubravce pochází z roku 1338, kdy měšťan Kondrád z Dobřan odkazuje špitálu Máří Magdalény 2 kopy grošů ze zdejšího opevněného dvorce.  Za své jméno vděčí okolnímu porostu.

Historie obce je neodmyslitelně spojena s historií kostela sv. Jiří., který představuje nejstarší stavební památku na území dnešní Plzně z konce 10. století.

Vznik je spojován s návratem druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha do Čech roku 992, který přivádí s sebou několik benediktinských mnichů. Pro tyto chtěl nechat po dohodě s knížetem postavit klášter v Břevnově u Prahy. Do té doby dal postavit klášteřík zvaný Kostelec P. Marie. Klášteřík i kostel je obsažen v dnešní stavbě kostela sv. Jiří. Dělící zeď obou objektů je patrná v podlaze a zvenku je patrná předrománská apsida.

O vlastní osadě (opevněném dvorci se dvěma selskými usedlostmi) je zmínka v roce 1351 a poté až roku 1509, kdy dvorec za 130 kop grošů českých kupuje město Plzeň od sester Magdalény, Kateřiny, Doroty a Johanky z Doubravky.

Při hlavní cestě do Prahy, která Doubravkou procházela, vzniká někdy na počátku 17. století krčma (první zpráva z roku 1621), dále ovčín (1617) a kovárna (1643). V 18. století zde byla založena kořalna (1779) a také lazaret. Při kostele byla poustevna, ale za Josefa II. byla instituce poustevníka zrušena.

Na hřbitově je barokní kostnice z druhé čtvrtiny 18. století.  Podle pověsti je zde pochován Jan Sladký Kozina (tajně doubraveckými sedláky).

Koncem 18. století měla Doubravka již 35 usedlostí.

Od počátku 17. století se zde rozvíjel i průmysl. Vznikl měděný hamr a později lopatárna, která v roce 1854 vyrobila 15000 lopat (od roku 1870 se zde vyráběli i zbraně). Byl tu rovněž papírenský mlýn. V roce 1890 tu existovali dvě tkalcovny na bavlněné zboží, sklárna a další provozovny.

Roku 1880 měla Doubravka 545 obyvatel, roku 1910 4811. V roce 1910 se ustavilo Družstvo stavby rodinných a dělnických domků v Doubravce (především z železničních zřízenců), které zakoupilo pozemek mezi tehdejší okresní silnicí (dnešní Masarykova ulice) a Špitálským lesem, jež rozdělilo na 6 stavebních bloků, kde mělo stát 61 domků. Stavba započala na jaře roku 1911 a do konce roku bylo postaveno 46 většinou přízemních, výjimečně jednopatrových domků.

Vždy pro dva domky byla společná studna, záchody byly uvnitř, žumpy na dvoře. Každý domek měl zahrádku a zděný chlívek. Na počátku 20. století byl postaven Spolkový dům Svornost.

V blízkosti Zábělské ulice byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla roku 1909 benediktována. V roce 1960 byla beze stopy zbourána kvůli nové komunikaci.

 

V roce 1909 byl otevřen ústřední hřbitov s kostelem sv. Václava z roku 1900 podle návrhu arch. J.Farkače. Jedná se o pseudorománskou centrálu sklenutou kupolí. Opodál stojí krematorium z roku 1926 podle návrhu Hanuše Zápala.

Od roku 1833 jezdil přes Doubravku dostavník do Prahy, od roku 1862 pak železnice.

Roku 1899 se doubravecké zastupitelstvo usneslo na připojení k Plzni, ale podmínky nebyly akceptovány. K připojení došlo až roku 1924.

V roce 1930 zde žilo již 7764 obyvatel. Ve snaze řešit bytovou tíseň vzniká kolonie lidově zvaná Cikánka (1931-1941).

Při ničivém náletu 17. 4. 1945 zahynulo 624 lidí, 453 bylo raněných, 120 domů zničeno, 154 poškozeno těžce a 2053 lehce.  V 70. letech 20. století začaly růst činžovní domy a od roku 1962 i doubravecké panelové sídliště.

Doudlevce

Vznik názvu Doudlevce je spojen se slovanským osídlením a značí obydlení lidmi z Dúdleb, z dúdlebského slovanského kmene.  Název je zmiňován již v roce 1227. V roce 1266 je obec králem Přemyslem Otakarem II spolu s Liticemi věnována Chotěšovskému klášteru, se kterým zůstala nadlouho (přinejmenším farou a školou v Liticích) spojena. V roce 1295 jsou Doudlevce věnovány králem nově vzniklému městu Plzni.

O velikosti obce svědčí fakt, že roku 1418 měla 12 usedlostí a počet se dále snižoval vlivem moru či válečných událostí na 7 v roce 1544, 8 v roce 1549 a 7 v roce 1607, stejně tak jako v roce 1654. V roce 1713 tu bylo osm statků, 6 podružských usedlostí a obecní chalupa. Po provedení raabizace v roce 1779 bylo v Doudlevcích, tedy celkem 25 hospodářství, mlýn o třech kolech, při Radbuze chmelnice a na Homolce vinice. V roce 1837 při velkém požáru v Doudlevcích vyhořelo 27 usedlostí a tak od této doby bylo stavěno především z kamene s taškovou střešní krytinou. V roce 1850 bylo v Doudlevcích 38 domů a 274 obyvatel tvořících 65 bytových stran. Od roku 1873 fungovala v jinak převážně zemědělských Doudlevcích kruhová cihelna Emila Škody (později jeho syna Karla). Na přelomu 19. a 20. století došlo vlivem průmyslového rozmachu Plzně i k prudkému rozvoji Doudlevec.  V roce 1910 zde bylo devět potravinářských obchodů, chemická čistírna, parostrojní prádelna, pět obchodů s drůbeží.  Rovněž vznikají nové části např. Malá Strana, Podhájí lidově zvané Habeš (podle vesnice Habešanů a jejich nepořádku na pražské výstavě), Na Srandě apod.

V roce 1487 byl na místě stávajícího brodu přes řeku Radbuzu v dnešním Českém údolí postaven most. K jeho údržbě se zavázali okolní obce, které jej nejvíce využívali. V roce 1934 zde vzniká Tyršův most. Dříve již byla Radbuza přemostěna již i novým mostem z roku 1929.

V roce 1876 byla obec proťata tratí z Plzně do Klatov a Železné Rudy.

Jak již byl řečeno, byly Doudlevce přiškoleny k Liticím, kde se však vyučovalo pouze německy. Proto si Doudlevečtí vymohli přiškolení k Plzni, kam odmítali Doudlevečtí přispívat na školní potřeby, což vedlo k vleklému sporu. V roce 1897 došlo k soudním rozhodnutím k převedení do školy v Radobyčicích. Obec se však řádně nestarala o školní místnosti a proto město přijímalo školáky ve dvou školách na Chodském náměstí. Aby město nemuselo otevírat pro tehdejších cca 200 dětí z Doudlevec  nové paralelky, získalo v Doudlevcích v roce 1889 čtyři místnosti. V roce 1901 dostali Doudlevce souhlas ke zřízení vlastní trojtřídní školy. Budova byla postavena v roce 1901 a sloužila až do roku 1963. Kaple, která byla umístěna ve škole, sloužila jen do roku 1920, kdy byla pod tlakem socialistů zrušena. V roce 1935 byl především sedláky ustaven kostelní spolek. Plánovanou stavbu však znemožnila válka. Po válce byla zřízena kaple sv. Václava (vysvěcena roku 1947) v bývalém dřevěném armádním baráku, vybavení bylo získáno ze zrušených kostelů v hraničním pásmu. Vlivem chátrání byla kaple v 80. letech 20. století uzavřena.

Plzeň usilovala o připojení Doudlevec již od přelomu 19. a 20. století., avšak finanční požadavky Doudlevec byly nepřijatelné. K připojení došlo až při vytvoření Velké Plzně roku 1924.

Významnou součástí Doudlevec je elektrotechnická továrna vzniklá již v roce 1914 na pozemcích bývalé cihelny Karla Škody. Na základě dohody měla Škodovka zůstat výlučně zbrojím podnikem a v Doudlevcích měla vybudovat novou strojírnu smíchovská Pražská akciová strojírna Ruston-Bromovský-Ringhoffer, která se přejmenovala na Spojené strojovny Škoda-Ruston-Bromovský-Ringhoffer. V letech 1914-1918 byla postavena mostárna a plechárna a roku 1917 byl zahájen provoz. S nárůstem elektrifikace začala vznikat elektrotechnická továrna z původní elektroúdržby Škodovky a po fúzi Škodovky a Spojených strojoven vzniká v roce 1922 ETD a je zahájena výroba prvních prototypů elektrických strojů.

V Doudlevcích působil házenkářský klub Star.

Hradiště

Na místě dnešního Hradiště vzniklo v období 6. až 5 století před naším letopočtem halštatské hradiště, jako ochrana pro okolní osídlení. Pozůstatky tohoto výborně umístěného hradiště byly poničeny na počátku 20. století při těžbě pískovce. Existovalo však krátce a zaniklo patrně vypálením, o čemž svědčí spečené struskové vrstvy na dochovaných valech.

O mnoho staletí později zde byla založena osada, která získala po pravěkém hradišti název. První písemný záznam se dochoval v odkazu plzeňského konšela a řezníka z roku 1395. Součástí osady byl patrně rozsáhlý dvůr, spíše tvrz stojící pod Homolkou dle pomístního názvu U Hradu. Dvůr či tvrz měnila poté několikrát majitele, včetně dominikánského Černého kláštera. Naposledy jsou zdejší pozemky zmiňovány jako „pustý hrad“ v roce 1531, kdy je získává obec. S rozvojem těžby železné rudy a výroby železa v okolí Plzně vznikají v Hradišti v roce 1686 i dva hamry na holové a cánové železo. Železo se dováží z Horomyslic, dřevo ze šťáhlavských lesů a mistři, především Němci, přicházejí z Chrástu. Nejprve bydleli přímo v hamru, později i v nově vzniklých chalupách čp. 6 a 7. Před raabizací byly v Hradišti 3 chalupy (čp. 5, 6 a 7) a hamr (čp. 3). Po rozparcelování vznikají další 4 usedlosti (čp. 1-4). Na počátku 19. století vznikají další 3 chalupy (čp. 9 až 11) čímž se vývoj až do konce století prakticky zastavil. V roce 1892 je postaven obecní domek pro chudé (čp. 13), v roce 1905 byl zakoupen domek (čp. 15) a zřízena zde okresní ovocná školka. I v roce 1910 má hradiště stále 15 domů a 132 obyvatel. Dalšímu rozvoji Hradiště dlouho bránilo město Plzeň ve snaze zabránit znečištění řeky Úhlavy nad vodárnou vybudovanou v roce 1891 pod Homolkou. Tento spor trval prakticky až do konce 2. světové války. V roce 1909 vzniká při císařské silnici usedlost Český dvůr, kolem které se poté rozvíjela další výstavba až na 4 domy v roce 1930. Ve stejnou dobu čítalo staré Hradiště 29 domů a nově vznikající čtvrť pod Homolkou domů 19. V roce 1950 bylo v Hradišti 163 domů a 789 obyvatel.

Zdejší hamr měl od roku 1836 v pronájmu pozdější purkmistr František Wanka, poté se nájemníci střídali. V roce 1911 jej zakoupil Měšťanský pivovar a pronajal jej železářské firmě Šimona Hofmana, která zde vyráběla lopaty a další železářské zboží. Mimo hamru byla na konci 20. let 20. století v Hradišti ještě továrna na nábytek a výrobky s ohýbaného dřeva J. Černého a továrna na mazadla a tuky J. Hastrlíka.

Dodnes dochovaná barokizující kaplička z roku 1846 nahradila původní dřevěnou zvonici.

V roce 1939 byla mezi Plzní a Hradištěm uzavřena prozatímní dohoda a v roce 1942 dochází k připojení Hradiště k Plzni.

Hradiště se velmi bránilo provedení elektrifikace, kdy roku 1924 se většina vyjádřila proti. V roce 1926 však i přes opětovný odpor k elektrifikaci došlo.